tvoříme svobodný prostor

Kritika spirituality nového věku aneb Hovory s Walschovým Bohem

05.06.2008 12:16

 Miloslav Král


Jedním z největších bestsellerů v oblasti esoterické literatury se v posledních letech staly Hovory s Bohem N. D. Walsche. Vyšly v několika svazcích na pokračování a získaly si popularitu mezi mnoha hledajícími a zejména mezi mladými stoupenci hnutí nového věku (new age). Teoretik vědy Miloslav Král (*1930), který prošel před několika lety rovněž určitou „zkušeností Boha“ (mluví o ní v rozhovoru publikovaném v revue PROSTOR 54, str. 105–114 a ve své knize Kosmická paměť, Fontána 2002, kap. 7), polemizuje nejen se zmiňovanou knihou, ale kriticky se vyrovnává i se spiritualitou hnutí nového věku. Stať vychází v redakčně upravené a podstatně zkrácené verzi.

 ***

 Cesty k poznávání esoterické sféry

V následující stati budeme vycházet ze skutečnosti, že veškeré naše poznávání není poznáváním jsoucna o sobě, jak existuje nezávisle na nás, nýbrž má charakter lidských zpráv o jsoucnu. Tyto zprávy se co do svého obsahu ke jsoucnu sice vztahují, ale co do své formy či kódu, v němž jsou přijímány, závisejí vždy na konkrétní poznávací úrovni sociokulturního vědění toho či onoho příjemce zpráv. Rozlišení obsahu a formy zprávy se samozřejmě týká nejen zpráv o světě, který nás obklopuje, ale i občasných zpráv z našeho nevědomí, o nichž naprostá většina lidí ani neví, že existují. Zprávy z lidského nevědomí, které vědecky zkoumá hlubinná psychologie, k nám zpravidla spontánně přicházejí v krizových situacích, kdy je například ohrožen náš život (prožitek klinické smrti) anebo jinak narušena rovnováha našeho nevědomí (vznik „stínu“ v nevědomí). Lze je však vyvolat i jistými umělými procedurami, jako je třeba meditace, užití různých psychedelických chemických látek, holotropní dýchání apod. Největší význam pro lidskou společnost ovšem mají numinózní sdělení formou osvícení nebo vizí různých proroků, která se často stávají základem různých mytologií a celých na nich spočívajících lidských kultur. Ani tyto zjevené zprávy však nelze zaměňovat přímo za realitu, třebaže různá náboženská hnutí, která je přijala za nezpochybnitelná, k tomu mají sklon.

Carl Gustav Jung a jeho následovníci provedli rozsáhlou vědeckou analýzu všech historicky dostupných mytologií a zjistili, že se navzájem co do obsahu nevylučují, naopak, že to jsou sociokulturně různě vyspělá svědectví o téže numinózní (božské) oblasti jsoucna, do níž nemáme přístup prostřednictvím našich smyslů. Vyžadují ovšem vždy pro správné pochopení svého významu srovnávací analýzu a zhodnocení. Všechna tato svědectví, která se v určité době mohla lidem jevit jako naprosto nesporná, nemusí obstát, jsou-li zkoumána jako vědecky testovatelná, objektivně ověřitelná pravda. I výroky některých náboženských světců se mohou dříve nebo později ukázat jako ne zcela pravdivé a přestanou platit, neboť pravdivost obecně nezávisí na významu nebo postavení osob v určité společenské instituci, náboženské instituce nevyjímaje. Z tohoto hlediska dnes proto musíme přistupovat skepticky i k řadě dobových interpretací dávných numinózních zpráv, na něž se v současnosti odvolává řada stoupenců hnutí nového věku se záměrem zpochybnit dnešní vědecké vědění, nebo přímo jako argument proti němu. Je třeba si uvědomit, že některé fenomény nevědomí nebylo možné v kterékoli době popsat jazykem, na jaký jsme dnes zvyklí z vědy, a byly proto vyjadřovány obrazně, jako je tomu například v Mojžíšově Genesis nebo v řadě buddhistických a jiných mytologických textů. Budeme-li je v současnosti interpretovat pomocí nových vědeckých paradigmat, nepůjde obvykle o zpochybnění jejich smyslu, ale pouze o vyjádření tohoto smyslu v novějším, adekvátnějším sociokulturním kódu.

Odezva na přírodovědecký materialismus naší doby

Filosoficko-náboženské a společenské hnutí nazývané nový věk (new age) dosáhlo velkého rozkvětu hlavně v druhé polovině dvacátého století. Patří k němu pestrá směsice směrů a osobností, které se eklektickým a často dost naivním způsobem pokoušejí reagovat na krizi soudobého přírodovědeckého materialismu a osvícenského racionalismu, který, realizován v civilizačních technologiích, dovedl vyspělou společnost nejen k materiálnímu blahobytu, ale také – díky své jednostranné konzumní orientaci – ke ztrátě spirituálních (numinózních) hodnot lidského života. Jeho ideovým základem jsou často filosofické směry, které málo (pokud vůbec) porozuměly soudobému stavu a vývojovým možnostem vědeckého vědění a řídí se víceméně jen intuitivním tušením, že západní racionalistická přírodní věda zklamala. Toto zprvu jen mlhavé tušení přicházející z lidského nevědomí se v posledních desetiletích stává stále více vědomým, postupně se šíří a vyvolává veřejné lidské aktivity, které chtějí této společenské krizi čelit.

Hlavním společným znakem všech směrů hnutí nového věku je hledání nové spirituality, odpovídající dnešní době. Toto hnutí jako celek není v přísném smyslu slova určitým uzavřeným konkrétním náboženstvím nebo mytologií, ale je to volná asociace různých duchovních aktivit, idejí a hypotéz, jejímž cílem je nalezení nové spirituální alternativy k dnešní západní kultuře a jejím náboženským cestám. Vytváří tedy „nový“ esoterismus s využitím mnoha různých historicky vzniklých nauk, jako je například magie, alchymie, astrologie, renesanční hermetismus, zen buddhismus, jóga, antroposofie, teosofie, a doplňuje jej i o některé vhodně vybrané poznatky a kauzální zákony ze soudobých přírodovědeckých a psychologických oborů. Odmítá však testovatelnou pravdu (paradigma) vědeckého vědění jako celku, neboť západní věda prý zklamala naděje, které do ní byly lidmi vkládány. Je proto třeba hledat a nalézt nové, jiné než vědecké paradigma jsoucna. Pro tento svůj programový eklekticismus a nepřátelský postoj k vědě bývá hnutí nového věku zařazováno k jedné z forem postmodernismu.

Autor kultovních knih

V našem polemickém pojednání není možno podrobně analyzovat mnoho děl a autorů, které lze tak či onak zařadit do hnutí nového věku. Soustředíme se proto hlavně na dílo jednoho velice známého autora, o němž nemůže být pochyb, že jeho tvorba splňuje všechny znaky této nové spirituality, a jehož spisy dosáhly poměrně širokého uplatnění mezi západními čtenáři. Jde o Neala Donalda Walsche a jeho stále se rozšiřující knižní sdělení formou „neobvyklého dialogu“, nazvané Hovory s Bohem I–III(Praha 1998–1999, následující citace budou označeny HsB) a později i Přátelství s Bohem (Praha 2000, v citacích PsB) a další.

N. D. Walsch původně začal studovat na univerzitě ve Wisconsinu, kterou však nedokončil, protože neprospíval v předmětech jako biologie, algebra nebo geometrie (PsB, str. 101). Pracoval potom delší dobu v rozhlase, později v oblasti žurnalistiky a reklamy a málem se stal i duchovním presbyteriánské církve, když se předtím ve svých dvaceti letech vzdal římskokatolické víry. Ani tady se mu však nepodařilo nalézt Boha, jakého hledal – Boha, kterého by se nemusel bát. Hledal, jak píše, Boha u luteránů, metodistů, baptistů a kongregacionalistů, a všichni mu nabízeli teologii založenou na strachu. Začal studovat judaismus, buddhismus a všechny „ismy“, které našel, a nic mu nevyhovovalo. Až nakonec dosáhl vzájemného porozumění u zcela netradičních, nově se tvořících církví, jako byla například Sjednocená církev náboženské vědy apod. (PsB, str. 209). Prošel ve svém dosavadním životě pěti manželstvími a měl řadu nemanželských dětí, protože se vždycky – jak říká – choval stejně sobecky a nezodpovědně. V devětačtyřiceti letech zjistil, že je úplně sám. Jeho kariéra ani zdraví nebyly o moc lepší než jeho milostný život. A tak jedné únorové noci v roce 1992 začal psát svůj rozhněvaný dopis Bohu(PsB, str. 228–229). K jeho překvapení odpověď prý přišla ve formě slov šeptaných bezhlasým hlasem a on je začal zapisovat. Tak vznikla podle Walsche série knih Hovory s Bohem, které se staly bestsellery (HsB III, str. 9), a on zbohatl. O své třetí knize hovorů říká: „Věřím, že je to posvátná kniha. Dnes si uvědomuji, že to platí o celé trilogii a že ji lidé budou číst a studovat po desetiletí, a dokonce po celé generace. Možná po celá staletí.“ (HsB III, str. 10) Domýšlivost mu tedy nechybí.

Všimněme si nyní hlavních problémů a témat, které Walsch ve všech svých knihách sleduje a stále znovu se k nim vrací, neboť jsou to také hlavní témata spirituality nového věku.

Co říká Walschův Bůh?

Bůh ve svém neobvyklém dialogu s Walschem sám o sobě a o svém vztahu k člověku prohlašuje: „Bůh je pozorovatel, nikoli tvůrce. Bůh je připraven vám pomoci, ale ne takovým způsobem, jak možná očekáváte. Úkolem Boha není vytvářet okolnosti a podmínky vašeho života. Bůh vás stvořil podle obrazu svého. Vy tvoříte zbytek užitím schopností, které vám dal Bůh. Bůh stvořil život. Dal však člověku svobodnou vůli, aby se svým životem mohl nakládat podle svého přání. V tomto smyslu je vaše vůle vůlí Boží. Svůj život žijete tak, jak jej žijete, a já vám do toho nezasahuji. Tohle je velká iluze, v níž žijete: že Boha zajímá, co děláte. Nezajímá mě, co děláte, ale vy to nechcete slyšet.“ (HsBI, str. 26)

Svou neomezenou toleranci k člověku a povahu lidské svobody pak upřesňuje Walschův Bůh takto: „Vy lidé nemůžete vytvořit nic – ani myšlenku, ani předmět, ani událost – co by se vymykalo Božímu plánu. Neboť součástí Božího plánu je, abyste tvořili všechno, co chcete. V této svobodě spočívá vaše poznání Boha jako Boha – a pro takové poznání jsem vás stvořil. Proto jsem stvořil život. Zlo je to, čemu říkáte zlo. A dokonce i to miluji, neboť jedině skrze to, čemu říkáte zlo, můžete poznat dobro; jedině skrze to, čemu říkáte práce ďábla, můžete poznat a vykonávat práci Boží. Nedávám přednost horkému před studeným, vysokému před nízkým, pravému před levým. To vše je relativní. Všechno je součástí toho, co je. ‚Dobro‘ nemiluji více, než miluji ‚zlo‘. Hitler odešel do nebe. Až to pochopíte, porozumíte Bohu.“ (HsB I, str. 69–70)

Walschův Bůh je Bůh bez spravedlnosti, nikoho netrestá ani neodměňuje, neboť při neexistenci nebo nerozlišitelnosti dobra a zla není za co trestat nebo odměňovat. Když se autor svého Boha výslovně ptá, zda se člověk při neexistenci pekla nemusí bát posmrtné odplaty, je mu odpovězeno:

„Vy sami si vytváříte pravidla. A vy sami posuzujete, jak je dodržujete. Neboť vy jste ti, kdo rozhodli o tom, čím skutečně jste – a čím chcete být. A vy jste jediní, kdo mohou posoudit, jak na tom jste. Nikdo jiný vás nebude nikdy soudit, neboť proč by měl Bůh soudit tvory, které sám stvořil? Kdybych byl chtěl, abyste dělali všechno dokonale, byl bych vás nechal ve stavu naprosté dokonalosti, z kterého pocházíte. … Proto odpověď na tvou otázku zní: Ano, můžete si dělat, co chcete, a nemusíte se bát odplaty. Bude však dobré, když si uvědomíte důsledky. Důsledky jsou přirozené následky. Ty jsou něčím jiným než odplatou nebo trestem. Následky jsou prostě tím, k čemu vede aplikace přírodních zákonů. Jsou tím, co se děje v důsledku toho, co se událo předtím. … To, co vám připadá jako trest – nebo to, co považujete za zlo – není ničím než působením přírodních zákonů.“ (HsBI, str. 51–52)

Otázka existence dobra a zla se ve Walschových knihách neustále vrací a je často demonstrována na případu Adolfa Hitlera, neboť o jeho zločinnosti žádný normální člověk obvykle nepochybuje. Walschův Bůh proto několikrát vysvětluje, proč Hitler přišel do nebe:

„Hitler šel do nebe z těchto důvodů: Protože neexistuje peklo, nemohl jít jinam. Jeho činy bys označil za chyby – a chyby nelze trestat odsouzením. Chybujícímu je třeba poskytnout příležitost k nápravě, k růstu. Chyby, jež Hitler udělal, nijak nepoškodily ani neublížily těm, jejichž smrt zavinil. Tito lidé byli osvobozeni ze svého pozemského otroctví jako motýl opouštějící svou kuklu. Pozůstalí oplakávali jejich smrt jen proto, že nevědí, do jakého krásného světa odešli. Ten, kdo poznal smrt, už nikdy netruchlí nad smrtí druhých.“ (HsB II, str. 52)

A protože autor stále nechápe, jak by mohl přijít Hitler do nebe a být odměněn za to, co spáchal, jeho Bůh mu to opět vysvětluje: „Protože neudělal nic ‚špatného‘. Hitler prostě udělal, co udělal. Musím ti připomenout, že celou řadu let miliony lidí věřily, že Hitler má pravdu. Jak by tomu nevěřil on sám? … Především si uvědom, že smrt není konec, ale začátek; není to hrůza, ale radost. Nejšťastnější okamžik tvého života bude okamžik tvé smrti. Je tomu tak proto, že život nekončí, ale pokračuje tak nádherně a radostně, že to je obtížné popsat a nemožné pochopit. Proto si musíš uvědomit, že Hitler nikomu neublížil. V jistém smyslu lidem nezpůsobil utrpení, ale naopak je utrpení zbavil. … Nikdo nedělá nic, co by bylo špatné z hlediska jeho modelu světa. Jestliže si myslíš, že Hitler jednal šíleně a uvědomoval si, že je šílený, pak nevíš nic o složitosti lidského života.“ (HsB II, str. 64–65)

Zdá se, že Walschův Bůh, který se často prohlašuje za „lásku samu“ a ke kterému autor přilnul proto, že to není Bůh nahánějící strach, člověku nedává žádnou orientaci pro jeho život. Vybavil jej jakoby jen svobodnou vůlí bez jakéhokoli omezení. Tento jeho dar, včetně záruky, že nebude člověka za nic trestat, protože z božího hlediska žádné zlo neexistuje, se nám však může jevit v reálném pozemském životě, který jako lidé žijeme, jako danajský dar, způsobující zcela reálné nezměrné lidské utrpení. A Walschův Bůh k tomu pouze přihlíží, a nenaznačuje žádným obecným pravidlem, jakou cestu zvolit, aby se toho mohl člověk vystříhat. Autor se ho proto ptá, jaká je pravá cesta k Bohu do nebe a k nalezení nirvány. Jsou to přísné morální zásady, nebo dělání si opravdu všeho, co chceme?

A jeho Bůh mu odpovídá: „Začnu poněkud překvapujícím prohlášením – a možná, že se dotknu cítění mnoha lidí. Nic takového jako deset přikázání neexistuje. … Komu bych přikazoval? Sobě? A k čemu by byla taková přikázání? Cokoli chci, to je. … A kdybych nějaká přikázání vydal, nebyla by automaticky nedodržována? Jak bych si něco mohl přát tak naléhavě, abych to přikázal – a pak jen seděl a díval se, jak se to neděje? … Stvořil jsem vás podle své podoby. A něco jsem vám slíbil. Jasně jsem vám řekl, jaké to bude, až se se mnou sjednotíte. Jste upřímní hledači, jako byl Mojžíš. I Mojžíš žádal odpovědi. … A já jsem přišel k Mojžíšovi, jako teď přicházím k vám, s božskou úmluvou – věčným slibem – naprosto jistým závazkem. … To jsou mé závazky, nikoli má přikázání. … Neboť komu bych přikazoval? A koho bych trestal, kdyby má přikázání nebyla dodržována? Existuji jen já.“ (HsB I, str. 99–102)

Autor knihy se však s tímto vysvětlením nespokojuje a ptá se znovu, zda opravdu nemusíme dodržovat desatero přikázání, abychom se dostali do nebe. Jeho Bůh mu pak vysvětluje, co je nebe, takto: „Nemusíte se snažit dostat se do nebe. Musíte si jen uvědomit, že tam už jste. Musíte to jen pochopit, nemusíte se o to snažit. Nemůžete jít tam, kde už jste. … Osvícení je pochopení, že nemusíte nikam jít, že nemusíte nic dělat a že nemusíte být ničím jiným než tím, čím už jste. Jste na cestě nikam. Nebe – jak tomu říkáte – není nikde.“ (HsB I, str. 102–103)

Morálka „nové spirituality“ a křesťanství

Základní axiom, který prolíná celým Walschovým dialogem s Bohem, stanoví, že člověk má absolutní svobodu, může dělat kdykoli cokoli a Bůh ho za to nemá proč trestat, protože mu sám právě tuto svobodu dal. Nejen to, Bůh má podle tohoto dialogu dokonce eminentní zájem na tom, aby si každý člověk svobodně vyzkoušel cokoli, neboť právě tak prý Bůh nejlépe poznává sám sebe. Bez ohledu na „Desatero Božích závazků“ může tedy člověk porušovat cokoli podle své svobodné volby, neboť závazky – třebaže jsou formulovány jako by platily pro člověka – se ho prý ve skutečnosti netýkají, jsou to pouze jakési jednostranné Boží závazky vůči člověku. Vše, co této naší svobodě v závislosti na našich „zastaralých“ morálních koncepcích nějak brání, jsme si podle Walschova Boha vymysleli my sami a vtělili to pak do svých dosavadních náboženských představ.

Každého z nás by jistě zajímalo, proč by právě nyní měly nastat tyto radikální změny v Božím postoji k nám, když o nich lidstvo doposud v celé své historii neslyšelo. Chce snad nyní tento Bůh „požehnat“ tomu, co jsme dříve my lidé chybně chápali jako zlo, a docílit, aby se dnešní zlí lidé se špatným svědomím přestali bát zlo konat? O příčinách změny se však nic významného nedovíme. Walschův Bůh, který nedává člověku žádnou jasnou orientaci pro život, by však byl fakticky k člověku zlý, protože by ho nechal v jeho životě reálně protrpět vše, co si svobodně zvolí, a jen by k tomu přihlížel. Svoboda tohoto typu však je pro lidstvo velice nežádoucí z hlediska jeho přežití. Každý, kdo má určitou znalost o reálném vývoji lidské společnosti, dobře ví, že dosavadní v historii uplatňovaná lidská svoboda, ač usměrňována mnoha obecně platnými příkazy a zákazy kodifikovanými v různých zákonných kodexech, přivedla lidstvo do situace, v níž dnes je. Absolutní svoboda každého jednotlivce, pokud si něco takového vůbec dovedeme představit, by ve svých reálných důsledcích uvrhla náš svět do ještě většího chaosu a vedla by při soudobé úrovni našich technologií k rychlé sebelikvidaci celého lidstva.

Povšimněme si podrobněji na několika příkladech, které Walsche zvlášť zajímají, co konkrétně jeho Bůh lidem v oblasti morálky doporučuje. Zvlášť podrobně sledovaným tématem ve všech jeho knihách je sexualita. Je to téma jistě zajímavé, neboť všichni lidé mají sexuální dispozice apriorně dány a mají pro ně vrozený vysoký stupeň pocitového ohodnocení. Sám autor, jak už jsme se zmínili, prožil sexuálně bohatý a sobecký život a nedělal si velké starosti o ty, které tímto svým chováním těžce poznamenal. Kdyby věřil v křesťanského Boha, cítil by určitě silné výčitky svědomí, ale jeho Bůh se k těmto problémům staví jinak. Říká: „Udělali jste ze sexuality něco tak špinavého a ostudného, že se stydíte o ní mluvit. … A pokud jde o společensky slušné chování, ten pojem udělal pro potlačení lidské radosti víc, než jakákoli jiná racionální konstrukce – s výjimkou názoru, že Bůh je trestající Bůh. … Nejen v sexuálních záležitostech, ale v celém svém životě se nikdy nevzdávej něčeho jen proto, že by to porušilo něčí pravidla slušného chování. … ‚Slušné chování‘ není vždycky chování, které je ve vašem zájmu. Málokdy je to chování, které vám přináší radost. … Řeknu ti tohle: Nestvořil jsem nic opovrženíhodného – a jak říká váš Shakespeare, nic není ‚špatné‘, pokud si to nemyslíme. … ‚Zvrhlé‘ sexuální styky? Jestliže nikomu neubližují a všichni zúčastnění s nimi souhlasí, proč by měly být považovány za ‚špatné‘? Sexuální styky bez lásky? O tom se debatuje od počátku času. Kdykoli slyším tuto otázku, mám chuť vejít do místnosti plné lidí a zeptat se: ‚Je tady někdo, kdo nikdy neměl sexuální styk s někým jiným než se svým stálým partnerem nebo partnerkou?‘ … V osvícených společnostech nejsou děti nikdy napomínány a ‚napravovány‘, když začnou nacházet rozkoš ve své přirozenosti. Sexualita jejich rodičů před nimi není úzkostlivě skrývána. Nahé tělo je považováno za něco přirozeného a krásného, nikoli za něco, za co je třeba se stydět. V některých společnostech rodiče souloží v přítomnosti dětí – a co jiného by mělo dětem lépe ukázat krásu a čistou radost sexuálního vyjádření lásky? Neboť rodiče svým příkladem neustále dětem ukazují ‚správnost‘ a ‚nesprávnost‘ veškerého chování a děti zas přijímají všechno, co si rodiče myslí, co dělají a co říkají.“ (HsB II, str. 96–105)

Na výslovný Walschův dotaz, jak posuzovat náklonnost a milostné vztahy s několika lidmi najednou, jeho Bůh odpovídá: „Proč bys měl omezovat svou lásku na jediného člověka? Proč bys měl lásku jakkoli omezovat? … Tvoje vlastní zkušenost tě učí, že milovat je to nejkrásnější, co můžeš dělat. Zato tvoji rodiče, učitelé a kněží tě učí něco jiného – že smíš milovat jen jediného člověka. A to nemluvím jen o sexuálních vztazích. Cítíš-li silný vztah ke dvěma lidem zároveň, často máš pocit, jako bys byl jednomu z nich nevěrný. Pak tedy nevyjadřuješ skutečnou lásku. … Každý pokus omezit přirozený projev lásky je omezováním svobody – a tedy omezováním duše. Neboť duše je zosobněná svoboda. Bůh je svoboda – neboť Bůh je naprosto neomezený. Duše je miniaturní Bůh.“ (HsB III, str. 184–185)

Pokud jde o samu existenci manželství, dozvíme se od Walschova Boha následující hodnocení: „Manželství by bylo nejvyšším potvrzením lásky jedině tehdy, kdyby vám umožnilo vyjádřit neomezenou, věčnou a svobodnou lásku. Ve skutečnosti však v manželství snižujete svou lásku na úroveň slibu či záruky. Manželství je snaha zaručit, aby to, co je dnes, trvalo věčně. … Stojí za povšimnutí, že žádný duchovní mistr nebyl nikdy ženatý. … Mistři se nežení, protože nemohou pravdivě prohlásit to, co od nich vyžaduje manželský slib: Že jeden člověk je pro ně významnější než jiný člověk. Něco takového mistr nemůže prohlásit, stejně jako to nemůže prohlásit Bůh. Fakt je, že vás manželský slib nutí učinit velice bezbožné prohlášení. Je vrcholem ironie, že považujete manželský slib za ten nejposvátnější slib, ačkoli Bůh sám by takový slib nikdy nedal. Abyste ospravedlnili své lidské obavy, vymysleli jste si Boha, který se chová jako vy. Proto mluvíte například o ‚slibu‘, jejž dal Bůh svému ‚vyvolenému národu‘. Neumíte si představit Boha, který miluje všechny stejně, a proto jste si vymysleli Boha, který miluje jen některé lidi z určitých důvodů. A těmto svým výmyslům říkáte náboženství. Já tomu říkám blasfémie. Neboť myšlenka, že Bůh miluje jednoho člověka víc než jiného, není pravdivá – a obřady, které od vás vyžadují, abyste něco takového prohlásili, nejsou ničím než rouháním. … Říkáte, že chcete najít cestu k Bohu, a já vám říkám, že vám v tom brání vaše náboženství.“(HsB III, str. 202–205)

Ďábelský klam

To, co Walschův Bůh proklamuje jako nové formy své láskyplné součinnosti s člověkem, nejen odporuje základním požadavkům sebezáchovy lidstva na Zemi, ale odporuje to i elementárním požadavkům lidské morálky a slušnosti. Jeho principy ospravedlňují nejbrutálnější a nejodpornější lidské zločiny, jaké kdy byly v historii lidstva spáchány, včetně zločinů z éry hitlerismu.

Lze si proto oprávněně položit otázku, zda tyto obsahové odlišnosti v jeho sdělení mohou pocházet ze stejného zdroje, jaký mají tradiční numinózní zprávy z nevědomí. C. G. Jung, který se dlouhodobě a velice systematicky zabýval vyhodnocováním zpráv z nevědomí, k tomuto problému ve své studii Moderní mýtus poznamenává: „Pokud numinózní obsahy užívají víceméně tradičních forem, není žádného důvodu k zneklidnění, ale prozrazují-li svůj archaismus neobvyklými a pohoršlivými vlastnostmi, stává se věc problematickou a trapnou. Vyvstává pak pochybnost, zda nejsou nakonec právě tak iluzorní jako přeludy světa smyslů. Může se potom vyskytnout případ, že zjevení, které se zpočátku jevilo jako zjevení Boží, je nakonec prokleto jako ‚diabolica fraus‘ (ďábelský klam).“

Z hlediska hlubinné psychologie prožil Walsch jistě velice problematický individuální život, jehož sexuální i jiné morální peripetie před svými čtenáři nikterak netají. Lze se proto oprávněně domnívat, že v jeho nevědomí vznikl silně negativní „stín“ s příslušnou zpětnou tendencí ke kompenzaci ve vědomé aktivitě. Pro jeho neobvyklý dialog s Bohem by se proto mohlo nalézt i odborné psychiatrické vysvětlení. Podrobnější analýzou jeho osobnosti by například mohlo vyjít najevo, že skutečným zdrojem, s nímž se ve svém nevědomí spojuje, není Bůh, ale spíše některá z takzvaných „zlých bytostí“, které obecně mají v lidském nevědomí také své reálné paměťové místo. Lidské nevědomí je totiž pamětí celé k nám směřující evoluce. Archetypální vzory lidského bytostného Já proto obsahují „světlé“ i „temné“ stránky a kombinují dobro a zlo do paradoxního celku. V tomto smyslu může konkrétní lidské bytostné Já obsahovat i „ďábelský klam“ jako zosobnění toho, co bylo vědomou činností příslušného člověka dlouhodobě vytěsňováno. Přítomnost zla v individuálním bytostném Já ovšem neznamená, že zlo je přítomno i v Bytostném Já kosmu, v Bohu, jak je to prezentováno v celém Walschově dialogu.

„Nová spiritualita“ není vůbec nová

Pozitivní stránkou celého hnutí nového věku zůstane, že zřetelně odhaluje skutečně existující civilizační krizi a bezvýchodnost, v níž se ocitlo technologicky vyspělé lidstvo naší doby. Jednostranná orientace člověka na materiální konzumní hodnoty vedla k nezájmu o numinózní jsoucno, které vytváří dominantní archetyp našeho nevědomí, a proto i ke ztrátě skutečného smyslu našeho života. Hnutí nového věku ve svém celku usiluje o vytvoření nového jádrauniverzálního bratrství a humanity bez ohledu na rasy, vyznání a kasty, a pozitivně proto podněcuje ke komparativnímu studiu náboženství, filosofie a vědy, které by vedlo k obnovení ztracené spirituality. Obsahuje však základní nedostatek postmodernismu, jímž je nepochopení charakteru vědeckého vědění jako otevřené, dosud nejvyšší úrovně sociokulturní paměti, zejména pak nepochopení faktu, že samo lidské nevědomí lze také zkoumat vědecky. Poznávací možnosti vědy neskončily vznikem moderní přírodní vědy, nýbrž rozšířily se tak, že vzniklo nové vědecké paradigma, které se dnes vztahuje na celé nám známé jsoucno. Mystické jevy, které byly ještě donedávna předmětem jen spekulativně filosofického zkoumání různých uzavřených „esoterických společností“, se dnes (především zásluhou hlubinné jungovské psychologie) dají zkoumat objektivně testovatelnými metodami vědy.

V literatuře nového věku jsou vysoce přeceněny možnosti zdokonalování člověka. Člověk je považován za spolutvůrce kosmu, za kreativní zdroj, který se v procesu neustálých reinkarnací může vracet do časového jsoucna a začínat zde stále znovu. Někteří praktikující stoupenci hnutí nového věku, kteří v sobě objevili různé druhy mystické senzibility a dost dobře nechápou, jak a proč k tomu došlo, považují často výskyt těchto dispozic za důkaz své mimořádnosti, třebaže hlubinná psychologie již dokáže vysvětlit její původ přirozeně, nespekulativně. Výskyt mystické senzibility (mimořádné citlivosti vůči lidskému nevědomí) ostatně provází člověka již od jeho vzniku a vždycky byl předmětem mimořádného zájmu. Vznikaly například různé tajné spolky, v nichž se pěstovala černá a bílá magie, spiritismus a jasnovidectví. V některých těchto spolcích byla nadměrná exaltace člověka vystupňována dokonce až k satanismu.

Mezi tvůrci „nové spirituality“ se rovněž nikde neobjevuje ani zmínka o paměťovém uspořádání celého jsoucna a o novém paměťovém paradigmatu, které potvrdila nejen přírodní věda a kybernetika, ale i psychologie lidského nevědomí. Vesmír moderní vědy již není vysvětlitelný jen pomocí hmotně-energetických kauzálních modelů, s jakými věda pracovala před vznikem kvantové mechaniky, teorie velkého třesku a genetiky. Jsoucno si „pamatuje“ svou minulost a tato jeho paměť pak spolupůsobí v přítomnosti systémů na tvorbě jejich budoucnosti. Toto zjištění se však netýká jen hmotně-energetických procesů, nýbrž i lidské psychiky, vědomé i nevědomé. Psychologie lidského nevědomí přinesla nové poznatky, které komplementárně doplnily přírodovědecko-kybernetickou koncepci paměti jsoucna a mají rozhodující význam pro pochopení duchovní dimenze a smyslu kosmu, tedy problematiky, jíž se tak či onak zabývá také hnutí nového věku.

Do vědeckého vědění však musí být nakonec zavedena i bezčasová paměť Bytostného Já celého jsoucna, tedy Bůh, která je polární vůči všem prostoročasově omezeným kosmům. Bez ní se nedají vysvětlit takové skutečnosti, jako je existence počátečních pravidel (zákonitostí) rozvoje velkého třesku, vznik nových emergentních evolučních hladin jsoucna, a zejména pak vznik bytostí se sebereflexivní psychikou, jako je člověk, které mají svobodnou vůli.

K celkovému pochopení jsoucna však nepřispívá jen pravdivé vědecké vědění, neboť jsoucno má také svou morální a estetickou dimenzi. Lidské bytosti mají od počátku své existence, tedy mnohem dříve, než vůbec vzniklo vědecké vědění, určitou vrozenou schopnost intuitivně rozpoznávat tyto dimenze a hodnotit je. Na rozdíl od nižších evolučních úrovní jsoucna, jako jsou biologické a anorganické struktury, je člověk díky své sebereflexivní paměti a svobodné vůli jedinou morální bytostína Zemi. Je schopen hodnotit svou činnost z hlediska dobra a zla, má svědomí. Rovněž je schopen esteticky chápat své okolí a v uměleckých výtvorech vyjadřovat krásu a dokonalost jsoucna. Jde o specifické formy lidského poznávání skutečnosti, které tvoří nedílný celek s rozumovou cestou k pravdě. Vědění, v němž je pravda propojena s dobrem a krásou, obvykle nazýváme moudrostí.

Není bez zajímavosti, že k podobnému komplexnímu chápání jsoucna obvykle docházelo v sociokulturních situacích, kdy bylo dosaženo takové úrovně poznání, kterou charakterizujeme jako vznik celkového paradigmatu (obrazu, modelu) jsoucna. V antice šlo například o aristotelskou syntézu vědění a ve středověku o na ni navazující syntézu křesťanskou. V období vyspělého vědeckého vědění, které patří k téže sociokulturní evoluční tradici, se postupně dospělo k novému velkému sjednocení celé vědy paměťovým paradigmatem, s jehož pomocí dnes může dojít ke vzájemnému prolnutí celé lidské kultury. Ve srovnání s tímto dějinným vývojem, který v sobě zahrnuje sociokulturní evoluční paměť, k níž tak či onak přispívali všichni tvořiví příslušníci lidské populace, působí „nová spiritualita“, jakou lidstvu nabízí N. D. Walsch a jemu blízcí stoupenci z hnutí nového věku, poněkud trapně.

Na konci naší úvahy by si čtenář ještě mohl položit otázku, proč tolik zdůrazňujeme významvědeckého vědění v oblasti, kde doposud převládaly filosofické úvahy, navazující na intuitivní (extatická) mystická sdělení z nevědomí. Je tomu tak proto, že vědecké vědění má svou vlastní suverenitu, jež nepodléhá souhlasu či schvalování ze strany žádných lidských mocenských institucí. Touto specifickou autoritou vědeckého vědění je jeho intersubjektivně prověřitelná pravdivost, kterou musí respektovat každý, kdo rozumí jeho obsahu. Ani ta však není nikdy definitivní, neboť žádné lidské poznání se nikdy nemůže zcela ztotožnit s ontickým jsoucnem, kdy by se člověk stal vševědoucím. Je proto na místě, aby každý člověk, který usiluje o pochopení jsoucna, byl skromný a nepředstavoval si, že když postoupí o krůček dále v poznání, stane se proto Bohem.

http://revueprostor.cz/index.php?menu=archiv&aid=465&vid=60

 

revue Prostor 60/2003

Zpět

Diskusní téma: Kritika spirituality nového věku aneb Hovory s Walschovým Bohem

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

TOPlist